Den druhý - neděle

Bylo ráno a náš strýc, otec, bratranec Jéňa budil tábor (srub ne jakože ne) krásným hraním na housle. Následovala rozcvička, které jsme se nezúčastnili, protože nás nikdo nevzbudil. Po chvíli nás probudila teta, mamka, manželka Blanka, která nám oznámila že máme jít na snídani a že za chviličku odjíždíme na Velehrad.

Cestou do baziliky nás přepadli koně, kterým jsme projeli ohradou a zároveň jsme se stali svědky rasové diskriminace u koní, jelikož bílí koně se volně pásli na rozdíl od černého, který byl zavřený v ohradě.

V bazilice bylo neskutečné vedro a nedalo se tak vnímat slovenské kázání pana faráře. Na konci mše přidal i modlitbu za déšť.

Díky vysoké teplotě jsme se vydali po modrý do Modrý abychom se vykoupali. Cestou u skanzenu jsme potkali tety, které nás ovšem nezastavily a zákeřně nás nechaly jet dál, tak jsme jeli dál až do Modrý. Na vrcholu kopce, který je na opačném kraji Modré, jsme si uvědomili že jsme koupání již přejeli a tak jsme se vydali zpět.

Vraceli jsme se zpět na poslední známou polohu tet, kde na nás ještě stále čekaly a začaly pokřikovat "Kde jste tak dlouho!". Také zde bylo velké množství ryb, které na rozdíl od tet na nás nic nepokřikovali, asi lepší výchova.

Při nákupu vstupenek, nám velice ochotný a laskavý pan prodavač sdělil že si na konci prohlídkové trasy můžeme v jejich koupací a vražedně kluzké nádrži můžeme smočit nožičky. Celí nadšení jsme se neobtěžovali prohlídkou a vydali se smáčet. Smáčeli jsme si nejen nohy ale i další části našich tělíček. Po příchodu k nádrži byla téměř bez lidí, po pěti vteřinách již nebylo místo k hnutí. Proto se začala připravovat svačina.

Po svačině se 42 lidí s bicykly nenápadně vytratilo a krom prázdného areálu se nic nezměnilo.

Následně jsme zastavili na svačinku u švestek, kde jsme začali diskutovat, zda pojedeme na rozhlednu. To že funguje demokracie nám bylo jasné, ale když 40 lidí ze 42 hlasuje proti a vyhraje "pro", tak není asi něco v pořádku. Po krátkém remcání jsme se doremcali až na rozhlednu. Někteří z nás "kopeček" vyjeli, někteří vyšli a ostatní se na to vys*ali (hlídali kola pod kopcem). Na rozhledně nám z ničeho nic došla voda a začali kruté boje. Proto jsme se rozhodli poprosit místní domorodce tohoto nesmírně ohavného kopce, zda nemají vodu. Jedné ze skupinek se povedlo vytipovat barák kde byla ochotná hospodyňka, která nám ukázala hadici a získali jsme neomezený zdroj možná pitné vody.

Další zase objevili hospodu, kde se točila 12° plzeň a něco pro prcky. Tam jsme se všichni sjeli a dali si do břicha. Jelikož nanuky chutnaly tak moc jak to jen jde, tak jsme jim vykoupili celé zásoby Míši.

Zatím vše probíhalo v pořádku, a tak jsme uvěřili strýcovým, otcovým, manželovým a bratrovým kecům o popírání fyziky a faktům o jízdě z kopce nebo po rovině. Možná už tušíte, že to pravda nebyla. Z cesty z kopce najednou byla cesta do kopce s 500metrovým převýšením na 5 kilometrech, říkal strýc, otec, manžel a bratr Jarda.

Strhaní jak svině a s doživotním traumatem jsme dorazili do tábora s chutí a touhou dorazit i strýce, otce, manžela a bratra Jardu.

K večeru my (10ageři) rozjeli svůj super ultra tajný plán a začali rozmísťovat indicie po okolí tábořiště. Paralelně s tím se dětičky učily s nivelačním měřičem výškového rozdílu pod vedením strýce Lukáše.

K přípravě našeho tajného plánu bylo potřeba rodičům odcizit pár set lahví na kterých tak rádi pracují. Rozhodli jsme se že umyjeme nádobí abychom mohly odnosit věci z ledničky. Rodiče nás ale nepochopili a pořád se nehodlali od práce vzdálit. Po několika minutách strávených vyháněním rodičů z kuchyňce se nám povedlo uschovat odcizené lahve do skrýše a nalepit vzkaz na ledničku.

I když tento vzkaz byl pro rodiče velice důležitý úspěšně ho ignorovali a než se šlo spát nic nepodnikly.

Lehce pod parou se přesunuli do stanů, kde začali počítat ovečky a usnuli.

10ageři